Ralsko - recon

operace: vzpomínka na Ivany - lokalita: Ralsko - autor: Zelí, Had, ¥íček - datum: léto 2002

motto: kdo neviděl - neuvěří

Velmi podařený víkend, po stopách rudých BRatří.
Rozhodli jsme se se Zelím a s Hadem, že si uděláme výlet do VVP Mimoň a bez pušek se budem vozit po krajině od jednoho objektu ke druhému. Osobní vozidlo obětoval Zelí. Ukázalo se, že ve třech lidech nás cesta do Hradčan a zpátky a celá proježděná sobota vyšla levněji, než jedna cesta do Mimoně vlakem za plné jízdné. To uvádím proto, kdyby náhodou na tuhle stránku zabrousil nějaký generál od železnice. Snaha vytvořit z cestování vlakem adrenalinový sport pro horních deset tisíc je sice zajímavá, ale my, holt, nepatříme do těch deseti tisíc. Tak jsme raději jako chudí chlapci jeli vozem. Ubytovali jsme se v Hradčanech u Divokého Billa, abychom byli u zdroje a vyplatilo se. V sobotu ráno nám nějací domorodci, výměnou za zrcátko a hrst skleněných korálků, prozradili, že v místním koloniálu je k dostání mapa okolí v měřítku 1:25000. Podnikli jsme pouť do krámu a tam zjistili, že pověst nelhala. Mapy domorodá hokyně opravdu měla a co bylo ještě lepší, prodala nám je. Studiem mapy jsme velmi získali. Ta mapa je totiž opravdový poklad pro každého ralskologa. Je tam každý patník. Vyzbrojeni mapou jsme se celý den potáceli z místa na místo a viděli spoustu místních zajímavostí. Tak třeba místo, kde stávala osada Strážov. Dnes je tam jen obrovský palouk, aleje starých stromů a původní cesty. Pěkně od stavení ke stavení. Jen ta stavení tam nějak nejsou. Je tam i zřetelný půdorys zámečku, kde slavil narozeniny soudruh Konrád Henlein (jsme totiž v Sudetech). Všude tam byla spousta ještěrek, jak hnědých, tak i zelených. Ty byly naladěny velmi bojovně a někde existuje i fotka, jak mi jedna visí zahryznutá do prstu. Já myslím, že tu fotku má Zelí zabordelenou v dílně, Zelí tvrdí, že mu ty fotky sebral Had a Had zase tvrdí, že je nikdy neviděl. Takže máme prd a ne fotky. Zelí je v dílně nemůže nikdy najít! Věřte mi, vím o čem mluvím.

SLÁVA - NAŠEL JE PO ROCE. BYLY JEŠTĚ VE FOŤÁKU

Také jsme viděli garáže pro tahače taktických raket. Tyhle rakety se dají adjustovat i jadernými hlavicemi a jak víme od Laca Lahody, tak jaderné hlavice tu soudruzi bratři měli taky (viz stránky CMA). Těch tahačů tu byly desítky, takže jsme spokojeně celé roky seděli na hromadě srágor, které by dokázaly z glóbu vygumovat celou Evropu a přilehlé osady. A celé to ošetřoval nalitej Rus! Bezva pocit, komouši díky!! Pak jsme objevili v ose přistávací dráhy letiště objekt optického navádění, zbyly tam už jen pobořené domky a jeden bunkr, ve kterém býval patrně generátor pro napájení naváděcích reflektorů. Tam jsme našli taky největší vypínač, jaký jsem v životě viděl

stojan na pušky - strážnice u garáží raketových tahačů

I kromě militárií toho bylo vidět dost a dost. Třeba několik dnů starý kolouch, nebo užovka, která se vesele plazila po borovici a mnoho jiného. To nejlepší nás ale čekalo v sobotu večer. Seděli jsme v sobotu večer u Billova stánku a věnovali se Gambrinusu, když tu se objevil zajímavý místní exponát. Byl to mladík asi dvacetiletý, vychrtlý, s oholenou hlavou a s náramnou opicí. Motal se kolem sedících konzumentů, až ho zákonitě přilákaly naše uniformy a on se jal s námi rozprávět. Tehdy se ukázalo, že nemá hlavu jen oholenou, ale i řádně vymaštěnou. Poslouchat asi hodinovou přednášku nalitého, mimoňského pseudoskina je vysilující. Odebral se prudit jinam až poté, co k tomu byl po osmadvacáté upřímně vyzván. Nedošel ale nikam daleko a tak námi celou dobu lomcovaly obavy, že by se snad mohl vrátit. Nakonec se k nám nevrátil, ale provedl lepší kousek. Dal se do hovoru s jedním místním chlapíkem, který právě svým automobilem, zn. Mišivbuši, nebo Mícubuší, nebo jak (já se v tom nevyznám) přivezl basy s pivem. Chvíli spolu debatovali a pak najednou onen mladý génius nasedl do jmenovaného automobilu. Pár vteřinek se uvnitř jen tak vrtěl a pak se jal startovat motor. No já nevím, řidič nejsem, ale tohle jsem ještě neslyšel!
Skin zcela evidentně ignoroval existenci pedálu spojky a i fakt, že má zařazenou rychlost mu dlouho zůstal utajen. Z auta se ozývalo chrochtání, jako když sto prasat objevilo jednoho lanýže a nemohou se dohodnout, kdo ho cítil první. Pak se fitipaldi dovtípil, vyšlápl spojku a auto s úlevou nastartovalo. Motor chvíli ševelil, potom skin, vědom si již existence šaltpáky a spojky, zařadil jedničku a odjel. No odjel. Spíš by se dalo napsat, že za strašidelného kvílení pneumatik se auto ztratilo v oblaku prachu, létajícího štěrku a nadávek místních kořalů, jimž ten štěrk padal do piva.

Velice jsme obdivovali odvahu majitele vozidla a chladnokrevnost, s jakou půjčil auto takhle ožralému člověku. Cestou na pískoviště jsem neopomenul vyjádřit svůj údiv přímo tomu pánovi a velice mne pobavilo, když mi přeskakujícím hlasem odpověděl:"ty vole já mu to nepučil, ten hajzl mi to ukrad!!" No to jsem samosebou, hned po návratu ke stolu, vyřídil svým kamarádům a když jsme se dosyta vynasmáli, tak Had povídá: "Tak ten jel tutově do Mimoně na dýzu." Představil jsem si tu silnici a dodal jsem:"no tak to trefí v Borku tu kapličku." Měli jsme pravdu oba. Zbytek večera proběhl v proudu záchranářských prací. Policie vskutku dostihla desperáda v Mimoni při tanečku, zdemolované auto přitáhli z Borku Had se Zelím, kapličku ochránili před většími škodami všichni svatí a já jsem do dvou hodin uklidňoval Divokého Billa, jenž se stále nemohl rozhodnout, kterou ze svých zbraní toho zmetka zastřelí. Inu, povedená sobota.
Tak takové zážitky můžete zažít taky. Jen musíte znát ta správná místa. My je známe. Zdraví Jeníček

SEZNAM AKCÍ 2002
ZPÁTKY NA ZÁKLADNU