operace: Phoenix, lokalita: Weis unter Ohnebubu, datum: 28.-30.III.03, autor: Thomas Jefferson and his boys
Velmi roztomilý víkend.
Někteří nedočkavci se do prostoru bojů nahrnuli již ve čtvrtek, což se jim stalo osudným. Z Prahy vyrazil Mahatma s Petřou,
coby předsunutá jednotka a ještě týž večer se Mahatma přizabil a skončil svou válečnou pouť na chirurgii v blízkém okresním městě. O průběhu úrazu kolují nejrůznější fámy a tak zde uvedu aspoň tři, které mi připadají nejpravděpodobnější.
1) verze Mahatmova Maha tvrdí, že si na tankové cestě prostě podvrtl nohu a rozbil koleno 2) verze kolující obecný lid si myslí, že Maha nedával pozor na cestu, díval se na Petřu, neustále mluvil a píchal do Petři prstem. Přitom pak zakopl a dále jako v bodě jedna. 3) verze moje – nikoli nepravděpodobná já sám si myslím, že Petřa už nevěděl, jak by Mahatmu umlčel a tak mu nastavil nohu. Ten sebou flákl a dále jako v bodech 1 a 2. Která verze je pravdivá se asi nikdy nedozvíme, ale výsledek byl ten, že Maha dobojoval ještě dříve, než začal. To byla škoda, protože i když nás Mahatma ohlušuje, máme ho koneckonců rádi. 
Samotná sobotní akce probíhala v duchu, který ji vtiskl Tom Budovatel.
Pěší vojsko se celý den ohánělo lopatkami polními, ale i lopatami mocnějších ráží a snažilo se přemístit ten zatracený pahorek do pytlů, které opatřil Tom Otrokář. Z pytlíků pak sestavovali nejrůznější domečky, zemljanky, předprsně, kůči, jakož i jiné stavby.
Aby se u práce nenudili, kolem základny neúnavně kroužila jednotka SEALs z Vrchlabí, posílená o Petřu a doktora Zelího a vydatně prudila. Jejich aktivita byla obdivuhodně vytrvalá a tak obrana základny ne a ne a neposeděla.
Musím konstatovat, že čučet celý den do roští před zákopem je poměrně náročná činnost.
Po pěti hodinách
usilovného zírání se dostaví první halucinace a stíny se začnou samy pohybovat.
Po šesti až sedmi hodinách už hlídku psychicky vykolejí i drobný ťuhýk, hledající brouka.
Když se pak z houští skutečně ozvala nelidsky dlouhá dávka od Wilhelma Udatného, obránci zdeptaní dlouhým čekáním, byli vděčni i za kuličku, zaraženou v oku.
Tak probíhala sobota v radostném dolování písku z bot a kuliček z očí a uší, ale to nejlepší nás všechny teprve čekalo.
Na sedmnáctou hodinu naplánoval Tom evakuaci základny. Nebylo by to nic tak děsného, ale když něco vymyslí Tom ….!
Prohlásil, že SEALs si musí taky užít nějaký výmlat a hnal nás ze základny prašivým údolíčkem, že by lepší nenašel ani major Powers. A uzávěra se kamarádům nepřátelům opravdu povedla!
Většina prašivých údolíček má dva zvýšené břehy. Tohle prašivé údolíčko mělo zvýšené břehy tři. Byli na všech! Ten první útok jsme se pokusili odrazit protiútokem a začali jsme se sápat z prašivého údolíčka na zvýšený břeh. Tam trefili Toma Budovatele-Otrokáře, který si ani nic lepšího nezasloužil.
Bohužel ještě než byl potrefen, stačil vymyslet, že raněné a mrtvé nesmíme nechat svému osudu, ale musíme je dovláčet k vrtulníku. Pro jistotu se nechal odprásknout první.
Než jsem mohl oplakat padlého druha, přiletěla odkudsi plechovka nacpaná nějakou roztomilou vrchlabskou antihmotou a vybuchla mi asi metr od hlavy. Ihned jsem se octl bez brýlí, bez helmy a bez sebevědomí.
Ostatní spolubojovníci se rázně stahovali do údolíčka, zatímco já jsem se batolil po břehu a hledal brýle. Než jsem je nahmatal v jehličí, stihla mne ještě zasáhnout další vrchlabská plechovčička. Ale to jsem již měl čas otevřít hubu a ucpat si uši. Miluji Vrchlabí.
Potrefeného Toma vlekl k vrtulníku urostlý Vrána, ale jen do chvíle, kdy to schytal taky. Bylo velmi hezké, že oba zůstali ležet uprostřed otevřené planiny, kam se pro ně samosebou nikomu nechtělo.
Rozložení sil na bojišti vypadalo asi takhle: Vrána s Tomem se objímali pod břízkou na pláni, já jsem se snažil ukrýt za statnou, dvouletou borovičkou asi deset metrů od nich a ostatní někam zdrhli. Všude kolem se rojil nepřítel a z protějšího pahorku nás Will Udatný pošťuchoval dávkami z kulometu. Miluji Vrchlabí a zejména Wilhelma s kulometem.
Nakonec nás ze soucitu nechali z té pláně odpajdat a nám se povedlo zmizet mezi stromy. Vyhráno ale ještě nebylo, protože po nějakých třiceti metrech úprku jsme narazili na druhou vlnu vrchlabských miláčků. Museli jsme značně zrychlit úprk, což bylo velmi nepohodlné. Terén totiž vypadal, jako hřiště na plážový volejbal a v podstatě každý živý člen mužstva už vlekl jednu, či více mrtvol.. Tím se stával těžším a ještě těžším, až byl nejtěžší ze všech a bořil se do písečku. Ten pak v botách laškovně dřel nohy.
No, nakonec jsme se nějak dobimbali na plácek, odkud by nás nějaký vrtulník asi naložit mohl, ale byli jsme zbědovaní a půlka stavu byla mrtvá.
Všichni Tomovi děkovali za ten vynikající víkend a chválili ho, jak úchvatnou akci nám přichystal.
Ještě jednu takovou a jsem mrzák.Zdraví Jeníček |
