|
Tak jsme si zase užili rojeníčka. George zorganizoval další střeleckou sobotu U Floriána a opět se to velice povedlo. Sešli jsme se v hojném počtu, i když ne tak hojném jako loni na podzim. Dorazili: George (bez něj by to nešlo), s Lenkou Bonobák s Ášou, Aleš s nahrávkou skupiny Morčata na útěku (děs), Krtek, Hříbek, Pepíno, Bohouš, Klára, Tomáš a Jeníček. Páteční večer se nesl v tradičním duchu, takže probíhaly kolektivní pokusy vypít sklep a v diskuzi uplatnit (marně) svůj geniální pohled na probíranou tématiku. Kupodivu jsme večírek všichni přežili s víceméně nepodlomeným zdravím, takže nic nebránilo, aby se sobotního Shooter´s Day zúčastnil celý kolektiv. Jediný problém vznikl při pokusech vypáčit Aleše z lůžka. Onen bojovník projevil značnou rezistenci a podařilo se ho exhumovat až těsně před odjezdem, takže vyrazil nenajeden, rozespalý, na pohled nepěkný a poněkud nesoustředěn. Cestou na střelnici jsme ještě podnikli nájezd na místní prodejnu zbraní a střeliva firmy Řehák & Řehák a vybavili se municí všech myslitelných ráží a účinků. Nakupování tam bývá tradičně velmi veselé, neboť oba majitelé projevují velmi svérázného obchodního ducha a velmi nekonvenční přístup k problematice. Na střelnici jsme dorazili všichni zdrávi a živi a cestou se nikdo neztratil, což vzhledem k orientačním schopnostem některých driverů lze označit za velký úspěch. Správce střelnice pan Minář (s tímhle jménem bych spíš očekával, že bude spravovat pyrotechnické cvičiště) nás vyzval, abychom mu nerozstříleli pevné části konstrukce střelnice jako minule, vybral zbrojní průkazy a nechal nás svému osudu. První částí celého odpoledne byla ustanovena soutěž ve střelbě z krátké zbraně, 5x5 nábojů na 25m. Vtip (ošklivý) spočívá v tom, že každých pět nábojů se střílí z jiné zbraně, z nichž většinu (já ani jednu) člověk nikdy nedržel v ruce. Výsledky tomu poněkud nasvědčují. Zde je pořadí: |
|
|
|
Inu, když člověk vezme v potaz procentuální úspěšnost zásahů, tak to jsme se tedy moc nevycajchnovali. Někteří sportovci pak dokonce zahazovali zbraně do žita a rozkousali svá hodnostní označení. Poté následovala druhá soutěž, tentokrát s puškami. Systém byl stejný, střílelo se ve stoje (pro zvýšení utrpení), nyní na 50 metrů. Výsledky jsou zde:
krásnou, úžasnou, dokonalou a pod polštářem bydlící ČZ 97 B. Pravda je taková, že jsem si nechtěl otlouci své subtilní raménko pažbou děsivého Tokareva SVT, takže zatímco chlapci se potýkali s úskalími soutěžní střelby, já jsem si vesele zastřeloval novou pistoli. Nikým nerušen jsem z ní vybouchal 200 švestkových knedlíků a plakal dojetím a radostí. Zbytek odpoledne uplynul v radostech a hluku. Rozhadrovali jsme všechny dostupné terče, došlo i na rozličná lidová díla s portréty aktuálních politiků a bylo to bezva. Dívenky si, v rozporu s rovnoprávným postavením žen v naší demokratické společnosti, uspořádaly soutěž vlastní a s překvapivým zápalem a erudicí rozstřílely vše, co se dalo. Výsledky svých přeborů mi ale nedaly, takže je nemohu zveřejnit. (Ať si je nechaj, tss...) Když už jsme, polohluší, vystříleli vše co bylo k mání, poklidili jsme střelnici (děvenky opět bodovaly) a odpotáceli se k vozidlům. Přivolaný pan Minář zkontroloval zařízení a když zjistil, že krom několika zásahů zanedbatelnou ráží mu střelnice stojí i nadále, propustil nás v milosti a kupodivu se ani nevzpěčoval, když jsme projevili touhu opět ho navštívit zjara. Inu otrlý muž. Po návratu k Floriánovi nás čekala Georgova maminka, která se ujala přípravy kyselého zelí k vepřovému. Na jednu stranu to jistě bylo dobře, protože to opravdu umí, ale na druhou stranu jsme se těšili, jak se bude se zeleninou potýkat Hřib. Když totiž nastala v pátek večer debata na téma "jak se vaří zélí", tak Hříbek projevoval značnou dávku přezíravosti směrem k problému a tvrdil, že "na tom nic néni". Tím vyhrál směnu v kuchyni a příprava zelí mu byla valnou hromadou strávníků svěřena. Těšili jsme se na jeho kreace u plotny, ale Georgova maminka nám překazila škodolibé choutky. Zato jsme se ale pořádně najedli. Vepřo-knedlo-zelo bylo vysoce hodnotné a spolu se dvěma Gambrinusy mne umrtvilo až do časných večerních hodin. Než jsem ale klesl po obědě na matraci, vyslechl jsem neuvěřitelnou historku! Jeden z účastníků zájezdu (který si výslovně nepřál být jmenován) se přiznal, že před časem odpověděl na inzerát, který zněl nějak takhle: "Dvě želvy daruji - jen do dobrých rukou". Prohlásil, že se o želvy postará, jak nejlépe dovede a slovo dodržel. Obě nebožačky sežral! Jistě uznáte, že po tak úděsné historce jsem si musel jít lehnout. V průběhu sobotního večera se kolektiv rozdělil na dvě zájmové skupiny. První, kterou tvořil George, Bonobák, Áša, Bohouš a chvílemi já, seděla u pípy, pařila a řešila vojensko-politicko-historické problémy. Druhá skupina byla mnohem aktivnější. Sestávala z Lenky, Kláry, Krtka, Hřiba a posléze i Honzise. Tato grupa nás udivila provozováním několika pohybově náročných společenských her. Začali se schovávanou, což byl na padesáti čtverečných metrech úctyhodný výkon. Poté přešli na surovou hru Pepíčku pípni a skončili u slepecké varianty hry Cukrkávalimonádačajrumbum. Tohle Florián ještě nezažil. Je pravda, že se poměrně rychle vyčerpali a nakonec vzali za vděk hazardními vrhcáby a k úplnému útlumu se přivedli pantomimickými etudami a slovním fotbalem, ale i tak - klobouk dolů. Nejlíp to vyřešil Aleš. Ten to všechno zaspal. Takže nádherný víkend a snad zas příště. With love Jeník |
