|
Jó, tak tohle se teda povedlo. Pět let jsem měl od těchhle šílenců svatý klid a pokoj a všechno by bývalo zůstalo při tom,
nebýt několika podivných náhod. První náhoda byla, že jsem se dal k druhoválečným pěšákům, kam mne naverboval Ciml
a druhá náhoda byla, že se k těm pěšákům záhy připojil i Sihelka. Cimlovy verbovací metody spočívají v kulometné záplavě
slov, prokládané rozličnou gestikulací, citoslovci a vybroušenou mimikou. Odolával jsem několik měsíců, leč podlehl
jsem. Sihelka šel na věc jinak. V Nadrybech, kam jsme se letos v dubnu vypravili na reenactingovou akci, vyčkal až si dám
u kiosku večer páté pivo a pak začal. Napřed mi nostalgicky vylíčil soudobé trendy airsoftu, zmínil všechny mé staré
spolubojovníky, popsal mi romantiku tichých večerů v ležení vietcongu, neopomenul teskným hlasem vzpomenout staré akce
a ve finále mi naznačil, že ještě nejsem tak starý abych nemohl občas vyjet taky. Tento monolog doplnil smutným pohledem
svých modrých potměšilých očí a pak mne nechal dozrát. Dozrával jsem asi deset minut. Pod vlivem jeho propagandy a šesti piv
jsem se slzami v očích napsal Helikoptéře SMS, že si asi budu muset zase koupit pušku a trochu doufal, že mi to zarazí.
Jenže chyba lávky. Helikoptéra u vidiny dalších víkendů, kdy nebudu otravovat doma, odpověděla stručně a jasně: "to víš že
jo, dědo, kup si pušku." A pak to šlo celkem rychle. Sihelka zřejmě obratem poslal nějakou šifru na velitelství,
kde ji zachytil Tom Otrokář, kterýžto mne ihned kontaktoval a sdělil mi, co se ode mne očekává. Petřa mi na jediný
pouhý dotázeček okamžitě nadiktoval, jakou pušku a kde si mám koupit a byl jsem ztracen.
Sihelka se vyzná. Pak jsem byl již jen vyzván, abych se dostavil v černém prádle 19.IX.2008 do kýženého prostoru, že budu dělat senilního starostu jihovietnamské vesnice, což prý mi půjde samo. Tak jsem se teda dostavil. Nutno podotknout, že o mne bylo již od počátku starostensky pečováno, což se projevilo třeba tím, že mi Červ přivezl postel. Byl jsem až dojat. Do vesnice jsem se doplahočil již za šera a i tak jsem byl ohromen. Očekával jsem divadelní kulisy, napodobeniny a partyzány přibližně podobné vietcongu. Nic takového. Vesnička jako malovaná, domky pokryté palmovým listím, svatyně patrona vesnice, ohrady pro vepříky, roubená studna a všude kolem vietnamští rolníci a rolnice. Ve svých trampských dobách jsem se zúčastnil výstavby několika kempů a srubů a umím si představit, kolik to dalo práce. Navíc se pod rýžovými klobouky skrývaly hlavy dobře známých lidiček a já byl hluboce pohnut. Po dlouhém čase jsem viděl třeba pana Wolfa a kupodivu jsme zasedli a pokračovali tam, kde jsme před zhruba pěti lety skončili. Večer probíhal v klidu a družné zábavě a mohlo tomu tak být až do večerky, nebýt našeho Sokolíka. Sokolík se rozhodl, že je třeba trochu pobavit společnost a proto na sebe oblékl kompletní masku gorily, tedy kožich a gumovou hlavu. V této podobě byl stižen jakýmsi záchvatem animálnosti, který se projevil tím, že Sokolík začal velmi rychle a nepředvídatelně pobíhat po vesnici. K jeho velké smůle a naší radosti byla viditelnost již značně snížena a opičáčkovi se do cesty postavila vzrostlá břízka. Bylo to skvělé! Sokolík v plném trysku flákl hlavou do stromu a vyvrátil se na krovky. Na chvíli zavládlo překvapené ticho, způsobené nejistotou, zda chlapec přežil! Ale přežil. Chvíli se pravda nebavil jako ostatní, ale zanedlouho již komunikoval. Pravda, nemluvil moc slušně, ale zato souvisle a smysluplně. Kdyby seděl na zadnici jako ostatní a věnoval se pivu, nic by se mu nestalo. Tihle abstinenti jsou prostě divní. Samotná hra byla vymyšlena autory velice pečlivě a myslím, že účastníci se rozhodně nenudili. Americká pěchotní základna vysílala do terénu četné patroly a ty se pohybovaly v předem daných oblastech. To bylo velmi důležité, protože Vietcong se nemohl roztrhat na kusy a kdyby se bojovníci hledali po celé herní ploše, patrně by tam bez výstřelu bloudili dodnes. Protože ale všichni válečníci prokázali schopnost pracovat s mapou, bitvy se odehrály podle plánu. Já jsem sice viděl jen přípravy a následky, protože jsem byl coby ten senilní starosta připevněn k polní kuchyni, kde patrně natropím nejméně škody, ale podle nadšených ohlasů příslušníků Vietcongu a i podle jejich poďobaných tváří usuzuji, že válečná vřava musela být děsivá. V sobotu v podvečer jsem se vybavil motykou, na hlavu jsem si narazil nón a vydal se k americké základně na družební návštěvu. Když jsem k ní dorazil, patrola právě vyrážela do terénu. Byl to velice působivý pohled. Pestrá směsice vietnamové výstroje, obličeje nazelenalé zbytky kamuflážních barev a následky požitých potravin, pohledy plné ostražitosti a nedůvěry a nohy sotva se pletoucí po dni mašírování komplikovaným terénem. Prostě válečná únava a touha po míru. Kupodivu mne nikdo preventivně neodpráskl a ani mne nijak potupně neprohledávali, takže jsem mohl vstoupit do základny. Tam se mi naskytl velice povzbudivý pohled. Vprostřed celého areálu se ve své udivující výši tyčil Tom Otrokář. Vlasy již tak dosti prošedivělé měl ojíněné a zježené svěžím větříkem, ruce zaraženy hluboko v kapsách šosáku, nohy mu rytmicky přešlapovaly v zimomřivé čtverylce a lehce jektavým hlasem pravil: "Nazdar Jeníčku, já jsem uplně skleněnej! Já tu stojim celej den!" Dojemný pohled na toho hodného chlapce obměkčil i srdce zatvrzeleého Vietconga a já se k němu družně přidal. Fakt to tam dost foukalo a moje lehké černé prádelko mne nijak zvlášť nechránilo. Po několika minutách jsem začal sklovatět také a byl jsem moc rád, když k základně dorazila gorila, představovaná Wolfem, která nám sdělila, že po ní ta americká verbež střílela a dokonce nám i velmi neslušným výrazem označila místo, kam dostala několik zásahů. Musel jsem nebohého opa doprovodit zpět do našeho ležení, takže jsem měl dobrý důvod opustit větrnou hůrku a odebrat se do tepla a závětří domorodé vesnice. Sobotní večer byl velice podobný tomu pátečnímu, až na to, že Sokolík nechtěl o žádném veselém kousku již ani slyšet. Navíc se mnoho bojovníků ještě odebralo prudit klimbající americkou základnu. Já jsem byl starý senilní starosta, takže jsem Báře vypil rum a šel si lehnout. Nedělní ráno mělo být vyvrcholením celého bojového víkendu a zastihlo nás v činorodém ruchu. Veškeré nedomorodé předměty byly odklizeny mimo vesnici, bojovníci Vietcongu zaujali místa předem určená a nastalo ticho před bitvou. Vesnice byla v tom okamžení obydlená toliko senilním starostou (já), invalidním rolníkem (Sihelka), aktivním rolníkem (Bimbo s motykou) a dvěma rolníky vítači (Mahátmá a Wolf). Nemuseli jsme čekat moc dlouho a vesnice byla objevena americkou patrolou! Vojáci obezřetně vpochodovali do vsi a bylo vidět, jak jim jejich imperialistické choutky velí nás okamžitě postřílet. Jenže nemohli, protože jsme byli bezbraní civilisti. Haha. Princip partyzánské války slavil opět svůj svinský triumf. Pravda Mahátmá s Wolfem uchvatitele vítali basou CocaColy, ale stejně je moc nepřesvědčili. Někteří se evidentně do nabízených nápojů moc nehrnuli. Pěchota pečlivě prohledávala vesnici a hledala stopy po působení vietcongu. Jejich ostražitost se zvýšila poté, co v palmovém listí jedné střechy objevili AK47 a po objevení 4 metry hluboké vyschlé studny začali lehce bobtnat. Rozhodli se jednoho nešťastníka spustit na laně dolů na průzkum a pak již věci nabraly rychlý spád. Bylo to úžasné. Náhle se začaly na všech stranách otvírat vchody do podzemí vesnice a z nich vyskakovaly postavy pyžamáčů. Američané chvílemi nevěděli kam dřív pálit a myslím že ani nevěřili vlastním očím. Já jsem se vykašlal na válku, popadl foťák a začal fotit. Všude se váleli zasažení bojovníci, pěchota se snažila zajistit vchody do podzemí, zezadu je napadl invalidní rolník Sihelka, podporován Mahátmou, vítací rolník Wolf odkudsi vykouzlil P08 a svou kůži neprodal lacino, někdo hulákal do vysílačky, vysílačka hulákala na všechny a nikdo ji neposlouchal, někdo odpálil dýmovnici a vyřezávaný patron vesnice se ve své svatyni škodolibě culil. Něco podobného jsem ještě neviděl. Vietcong, znevýhodněný omezeným manévrovacím prostorem byl po urputném boji vyhlazen a imperialisté se jali prozkoumávat podzemí. Zvědavě zalézali do tunelů a s naprosto nevěřícími výrazy z nich zase někde úplně jinde vylézali. Celá vesnice totiž byla skutečně poddolována, tunely pečlivě vydřeveny a vchody do nich mistrovsky zamaskovány. Upřímně řečeno, chodil jsem po nich celou sobotu a věděl jsem kulové. Nakonec pěchota vytáhla na světlo boží válečný materiál, který partyzáni ukryli do podzemí. Množství beden se zbraněmi a jiné harampádí bylo jimi pečlivě spočítáno a výsledky pátrání předány vysílačkou na základnu. Pak již skončilo nepřátelství, zabití obživli a vše končilo bratrskou besedou. Bohužel jsem musel záhy vyklidit pole a vrátit se k civilnímu životu, takže nevím, jak to celé skončilo, ale já bych si dovolil skončit větou, kterou mi tam řekl Hanzek. "Tahle akce posunula airsoft do nové dimenze." P.S.všem pořadatelům: jste skvělí, s pozdravem a obdivem Jeníček |
|
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
