|
Vážení přátelé UF! Usedám v trenýrkách k počítadlu, abych se Vám pokusil vylíčit nelidský zážitek ze včerejší soboty a částečně i z pátečního večera. Je smutnou pravdou, že z Vrchlabí povstane normálního pramálo. Většina z Vrchlabí povstavších jinochů je založení šíleného a jejich patrně nejoblíbenější zábavou je strefovat mne kulometem. Bára je taky pěkné číslo a mírné povahy je asi jen Káťa, ale to nevím jistě, protože jsem ji nikdy neviděl naštvanou. Vrchlabáci všeobecně prosluli pořádáním smrtonosných plesů, šílených večírků a roztomilých airsoftových akcí. Tato poslední, kterou hodlám popsat byla opravdu mimořádná a já jsem mimořádný vůl, že mi to nedošlo předem a chtěl jsem tu hrůzu vidět zblízka. Will nás o termínu manévrů uvědomil na poslední chvíli, což byl z jeho strany nebývale lstivý úskok. Pokud by totiž normální člověk měl dost času uvažovat, došlo by mu, že vyrazit do našeho oblíbeného válčiště ve chvíli, kdy taje asfalt, mouchy schnou v letu a můj papoušek si vyrval všechno peří je sebevražedný podnik! Pokud by mu to nedošlo a navíc by byl v tomto čase ochoten si vzít na sebe dlouhé kalhoty, blůzu, řemeny a opasek s rozličnými kravinami, na záda batoh, do ruky pušku a na hlavu plechovou helmu, omotat se kulometným pásem, trochu se zatížit asi tak osmi litry vody a navíc v tom celý den chodit a občas popoběhnout v 35ti stupních Celsia, tak je to nebezpečný šílenec a měl by být izolován, vyšetřen a utracen. No a tohle přesně povstalo z Vrchlabí. V pátek to všechno začalo celkem dobře. Sešli jsme se na shromaždišti podle instrukcí a dokonce se po dlouhé době objevili i pánové Tata, Červ, Honzaš a Vitus, čímž velice obohatili naši společnost zelených pajduláků. Podle instrukcí jsme spořádaně dojeli do výchozícho bodu a vydali se do prostoru na nocležiště. Tím ovšem končí výčet úspěchů a začíná realita. Já jsem kráčel po boku Vitusově a v poměrném chládku nastávající noci mi cesta ubíhala příjemně. Zato Vitus začal po chvíli brblat a tvrdil, že už si stihl přivodit puchejř. Přišlo mi to poněkud přehnané, protože jsme ušli asi kilometr a tak jsem tomu nevěnoval pozornost, což bylo z mé strany poněkud bezcitné, ale konec konců to byl Vitusův puchejř a co mi bylo po něm. Další smutná zpráva nás stihla po dosažení prostoru nocležiště, kde jsme se dozvěděli, že si PeeDee dokázal cestou způsobit výrony v obou kotnících. Zdá se, že ten hoch si umí akce užívat. Posledně mu nějaký démon ustřelil půl zubu a teď zas tohle. Bylo jasné, že pro něho nějaký pěší boj skončil, za což ho všichni upřímně litovali, ovšem jen asi do deseti hodin sobotního dopoledne, kdy mu začali všichni upřímně závidět! Nocleh jsme si s Vitusem vybrali velice zkušeně, což znamená v mraveništi pod břízkami. Mravenci byli velicí a naštěstí celkem tolerantní, takže nás neokusovali, pouze po nás celou noc lezli. Někteří se na nás dobývali odspoda a jiní na nás skákali z těch břízek. Jinak byla noc klidná a nepřítel se neukázal, protože v jeho ležení proběhl nějaký zahajovací mejdan a válka jim byla ukradená. Sobotní jitro svým jasným světlem odhalilo, že PeeDee má kotníky nateklé do velikosti středních melounů a Vitus s puchejřem nijak nepřeháněl. PeeDee byl odtransportován do jihovietnamské vesničky, kde se poctivě nudil až do 16:00 a Vitusovi jsem jeho fatální zranění postříkal Septonexem a prostříhl nůžkami. Zařval skvěle! Další závadu objevil Červ ve své botě, která za dlouhý čas nečinnosti poněkud zvetšela. Zevrubným průzkumem interiéru obuvi Pavlik zjistil, že rozličné výstelky se rozpadly v prach a daly tak vyčnít flokům, které ho bodaly do chodidla. Naštěstí naši velitelé vyfasovali do akce mapu prostoru, která svou velikostí značně přesahovala operační prostor a byla vytištěna na jakési linoleu podobné hmotě. Červ si pod záminkou studia bojových úkolů mapu vypůjčil a velitel Pedro byl poněkud udiven, když se mu pak mapa vrátila, stručnější o dva otvory velikosti a tvaru vložky do junglí. Účel světí prostředky. Za stoupajícího slunce a okolní teploty jsme si nakonec naložili na těla všechny své pozemské statky a atrakce a dali se na pochod! Když o tom tak přemýšlím, tak si z toho vlastně skoro nic nepamatuju. V naprosto vařené hlavě mi uvízlo jen něco málo událostí. Tak třeba si vzpomínám, že našeho prvního padlého nemělo na svědomí vedro ani nepřátelská palba. Byl to Lukáš, kdo se první skácel, ovšem jen proto, že čuměl kde co létá, zakopl o drn a vytvořil na cestě malebný propletenec zelených krámů, rukou, nohou, kulometu M60 a vytřeštěného obličeje. Naštěstí se nezranil a zavdal jen příčinu k posupným poznámkám na adresu české armády. Samotné putování bylo opravdu rozkošné. Zažil jsem airsoftové bitky ve sněhu a mraze i v totálně propršených víkendech, ale nic se nevyrovná téhle vrchlabské tortuře. Humor byl chvílemi dosti pohřební a co chvíli jsme popadali někam do stínu a tam likvidovali nesené zásoby vody. Když jsem se po akci vyptával, tak jsem zjistil, že průměrný bojovník vypil za sobotu kolem šesti litrů této jinak celkem opovrhované tekutiny. Navíc byla ta voda hnusně teplá. Jak asi bystrý čtenář pochopil, bojovali jsme tentokráte na straně amerických hrdlořezů, což v našem podání znamená celkem obstojný náklad a naše (Willovy!!!) úkoly nás sunuly prosluněným lesíkem z místa na místo, po stopách lehkonohého Vietcongu. Tím nechci zlehčovat utrpení domorodých partyzánů, protože se naběhali také víc než hojně, ale co jsem jim záviděl byl fakt, že nemusí nosit na hlavě rozpálená plechová kamna M1. Je zvláštní, jak se kolem té hlavy v helmě, v tomhle teplíčku vytvoří jakýsi oblak horkého podnebí, hlava bobtná, mozek se diví, za ušima teče pot, vlasy rostou rychlostí bambusu, až se nakonec duch oddělí od těla, bloumá v chladivých hájích a zahradních restauracích, zatímco zkrušené tělo automaticky zvedá nohy a pomalu je sune jednu před druhou. Bylo to senzační. Tato akce mne ze všeho nejvíc potěšila tím, že jsem se jí zúčastnil, tím že jsem ji přežil a tím že už je to za mnou. Myslím, že tohle byl víkend, na který se bude vzpomínat dlouho a účastníci se budou považovat za bratrstvo nedopečených. Baloo, který měl na sobě celý den černou blůzu si to taky jistě užil jako nikdy, protože večer ležel ve vesničce na zádech, vyvalené oči měl obráceny v sloup a hlasem umírajícího si stěžoval na bolesti hlavy. Klasický příznak mírného úpalu, který jsme prožívali víceméně všichni. Ovšem vynikající tečkou za sobotním báječným programem byl příjezd našeho dvorního občerstvovatele Fíka a Terky, jakož i grilu, piva, ledu limonády a proslulých fíkoburgerů. Ten hoch umí potěšit srdce válečníkovo a mnohým z nás svým ledovým zbožím zachránil život. Pokud někomu připadá, že jsem vlastní průběh boje popsal nedostatečně a nepodrobně, je to tím že si pamatuji hlavně to vedro a to jsem, myslím, popsal důkladně. Nakonec děkuji pořadatelům za tuhle báječnou legrácku, protože i když to bylo naprosto příšerné, jsem moc rád že to bylo. Konec konců válčit se musí v každém počasí. S díky a úpalem Jeníček. |
|
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
