|
Tak konečně usedám k počítadlu, abych se pokusil vylíčit veřejnosti naše zážitky s autem, které stačí jen přestříknout. Alespoň tak nám to se Zelím vylíčil Had, když to auto přivezl. Byli jsme naivní, jako investoři Harvardských fondů a skočili jsme na špek, ale je to naše vina, protože jsme toho šílence podporovali již od chvíle, kdy začal s autíčkem prudit. Všichni již víme, že Had mívá pomatené nápady. My jsme si ale neuvědomili, že je mnohdy schopen tyto nápady i realizovat. Takže když někdy v roce 2003 začal blouznit, že nemůže dále kráčet životem bez Jeepu, tak nás to nechalo celkem v klidu a dokonce jsme byli tak neopatrní, že jsme ho ujistili naší podporou a samozřejmě i případnou pomocí. To byla fatální chyba. Stalo se totiž, že choroba neustupovala, naopak se příznaky neustále zhoršovaly, až jednoho dne Had přivezl auto do Braníku a bylo zle. No, v první fázi zas tak zle nebylo. Had totiž tvrdil, že Jeep je v perfektním stavu a vlastně ho bude stačit jen olízat šmirglem a přestříknout do nějakého amerického odstínu. Stávající nátěr totiž provedli Švýcaři a do US Army měl daleko. Já se v autech vůbec nevyznám, takže jsem mu hloupě věřil a Zelí dělal, že tomu věří taky. Říká se, že víra tvá tě uzdraví. Nevěřte tomu. Naše víra dostala povážlivé trhliny v momentě, kdy auto obešel Geronimo. Ten se totiž v autech vyzná. Taky se tím živí, tak aby se nevyznal. Zatímco Had vyzpěvoval chválu na autíčko, Geronimo se mračil a mračil až nakonec prohlásil, že je na tom tak na rok práce. Spletl se o rok! Byly to dva roky práce, ale stálo to za to. Velké štěstí bylo, že se Geronimo ujal dozoru a řízení prací. Je to šílenec, který si s námi v ničem nezadá, takže kolektiv byl homogenní a soudržný. Navíc Geronimo poskytl prostory a výrobní zařízení, která normální člověk ve špajzu nemá. Z původního záměru auto obrousit a nastříkat tak sešlo. Konečný technologický postup spočíval v totální rozborce, absolutní repasi a následné pomalé sborce. Jediný nesnesitelný element byl v průběhu těch dvou let Had. Dva roky totiž nemluvil a nepřemýšlel(!) o ničem jiném, než o tom autě. Bylo to k nevydržení, ale vydrželi jsme. Dokonce to přežila i Hadova polovice Ája, což považuji za výkon téměř nadlidský. No nicméně abych se tedy pokusil vylíčit, jak zrození Jeepu probíhalo. Napřed jsme zavrhli švýcarskou vixlajvantovou plachtu. Ta skončila u mne na půdě. Pak se Hadovi znelíbily sedačky. Ty skončily v kontejneru. Pak se Geronimovi znelíbilo celé auto, takže ho chlapci rozebrali na prvočinitele a ty skončily porůznu. Skutečně byly chvíle, kdy byl Jeep rozptýlen asi po patnácti lokalitách v Praze a jen velmi těžko jsem si dovedl představit, jak se to celé zase sejde. Jenže Had si kupodivu pamatoval, co a kde pohodil a po různých procedůrách (pískování, zinkování, vyvařování) mi začal nosit do dílny krabice s velmi pestrým obsahem. Já jsem vzal asi tak kilometr drátu, naohýbal rozličné háčky a držítka a začal jsem jednotlivé kraviny postupně stříkat barvou. Mezi mandolínami se zelená bižuterie vyjímala velice podivně, ale účel světí prostředky. Zatímco jsem zelenil drobné fragmenty auta, Geronimo s Hadem provedli frontální útok na plechařinu. Geronimo je tvor velice zmlsaný až zfunělý, takže mu kastle samosebou smrděla. Co mohl to vyřezal a nahradil. Nikomu to nevadilo, protože Geronimo tím přidělával práci sám sobě a jelikož tvrdil, že je to nutnost, tak kdo by se s ním hádal. Dopadlo to ale skvěle. Životně důležité části karoserie byly zrevidovány a repasovány a po opískování, nazinkování, základování, tmelení, broušení, dalším základování a nabarvení si lze jen stěží představit, že by tam něco zrezlo. Prostě nová kastle. Stejným způsobem probíhalo v podstatě všechno. Velká atrakce a veselost nastala s výrobou sedaček. Vzhledem k tomu, že ty původní Had roztočil nad hlavou a někam zahodil, bylo třeba začít od píky. Tu kovovýrobu jsem viděl tak nějak z povzdálí a raději jsem se do toho nemíchal, ale čalounické práce jsem si užil dosyta a bylo to výživné. Asi tři měsíce jsme se hádali, čím to celé vycpeme. Pak mě jednou Had odvlekl do nějaké obskurní části Prahy a tam jsme navštívili čalounický velkoobchod. Paní prodavačka nám do sedáků doporučila senzační materiál. Jmenuje se to Gumokokos a užili jsme s tím hodně legrace. Tedy hlavně s tím slovem. Kromě toho tam měli skvělou plachtu, ze které jsme hodlali ušít potahy. Plachta byla ve slevě, protože byla lehce ušmouraná a když jsme nad ní ohrnovali rypáky asi deset minut, tak jsme ještě dostali slevu se slevy a bylo. Samotné polstrování a čalounění byla práce celkem jednoduchá, ale zjistil jsem u ní jednu velice pozoruhodnou věc. Totiž to, že když Had a Zelí pracují spolu v jedné místnosti, tak jsou zralí na odstřel. Po čtvrthodině se začnou lehce hádat, potom přitvrdí a vydrží jim to dvanáct hodin, jako nic!! Oni se tím patrně dobře baví, ale já jsem polykal prášky, cpal si střelnou bavlnu do uší a tiše trpěl. Naštěstí to trvalo jen jeden den a sedačky jsou apartní. Za zmínku ještě rozhodně stojí Hadova snaha o repasi listových per. Musela to být velká psina. Sice jsem u toho nebyl, ale doslechl jsem se, jak to probíhalo. Had si celou tu sestavu položil na zem a v dřepu se jal povolovat šrouby, které co celé drží pohromadě. A jelikož je známo, že sílu značnou, vyvineme ráčnou, šroubek udělal "lup", péro udělalo hop a Had dostal expresní bombu do brady. Geronimo ho chvíli křísil a od té doby to vždy vypráví coby veselou historku. Had se nesměje. Podobných i když ne tak dramatických situací bylo více. Had se kupříkladu octl v ohrožení života, když mi řekl, že ciferníky na palubní přístroje, které jsme spolu pět hodin kreslili na počítači si mám zarazit do konečníku, protože sehnal originál. Nebo když byl blízek nervovému zhroucení poté, co se snažil nasadit dvě hodiny (marně) buben na nápravu a pak se ukázalo, že prohodil přední a zadní. Taky bylo hezké, když jsme stříkali barvu na kastli v garáži, bez jakéhokoliv větrání a já pak smrkal týden zelený viks. Nakonec to všechno dobře dopadlo a auto se dalo do pohybu. Naši první jízdu jsme absolvovali stylově na oslavy konce války do Braníku.Pravda, druhoválečníci se na naše vietnamové uniformy koukali poněkud skrze prsty, ale nám to bylo jedno. Vyhlídková jízda byla skvělá a navíc nás velice pobavila jedna ukrajinská řidička, která se po nás koukala tak vehementně, že to napálila do sloupu, ze kterého se urval semafor a spadl na ni. Co jí řekl ten pán, který seděl vedle ní, to nevíme. Rychle jsme totiž zmizeli. Jeep je tedy vlastně úplně nový a už jsme s ním zažili hodnotné chvilky, ale úplně hotov asi nebude nikdy. O to se Had postará! Tak se koukněte na fotky, je tam všechno. Zdraví Jeníček. |
